Jak jsem byl naposledy v hospodě "U Felčara" – část II.
Tentokrát nebudeme psát o dalších poznatcích z návštěvy hostince Ve Dvoře, ale spíše bychom chtěli osvětlit, proč vlastně takový článek vůbec vznikl. Množí se dotazy, proč něco takového někdo napsal, že je to přehnané, nebo napsané ze závisti apod. Článek vůbec nevznikl ze závisti, zde není co závidět, ba spíše naopak, jen obdivovat. Že se dnes někdo ještě do takového projektu pouští, když všude jinde hostinská činnost skomírá. Článek nevznikl proto, že by chtěl autor něčí práci zesměšnit a už vůbec ne provozovatele poškodit. Ba právě naopak. Když už někdo provozuje služby občanům, nebo jakkoli veřejně vystupuje, musí taky počítat s kritikou a to bohužel i tou negativní. Každá mince má i svůj rub. Škoda, že nedošlo k pochopení tohoto článku - jeho smyslu, že čtenáři vidí jen to černé.
Hostinec ve Dvoře vždycky byla, a dokud se nezmění katastr, taky i nadále bude - hospodou měrkovickou. Vždy do ní chodili a pořádali různé akce převážně měrkovjané a o to více, když došlo k uzavření hospody „U Harabiše“. A komu jinému, než měrkovjanům by mělo na této hospodě a jejímu provozu více záležet? Měrkovjani tam budou chodit rádi i nadále – ale. Pokud se nám něco nelíbí, máme mlčet? Nebo si dokonce o tom jen šuškat? Měrkovjani jsou otevření a rádi veřejně hovoří o tom, na čem jim záleží. Stejně tak mohl autor napsat kritiku, na již zmiňovaný areál Na Mlýně, nebo jakoukoli jinou hospodu – proč? Ty nechť si řeší ti, co je pravidelně navštěvují. Ačkoli je článek s nadpisem - Jak jsem byl naposledy v hospodě "U Felčara", ale nikdo netvrdí, že tam už nikdy nepůjdeme. Asi taky znáte pohádku „Kocour v botách“, ale nikdy jste nejspíš takového kocoura neviděli. Je to obdobné.
Závěrem bychom tedy chtěli vzkázat provozovatelům, že jim přejeme do tvůrčí práce hodně zdaru, a že za měsíc, za dva, zde rádi napíšeme opěvné ódy, jak se nám „U Felačara“ líbilo.