Zvonička v Měrkovicích

    Zvonička v Měrkovicích byla postavena v roce 1910 měrkovickým rodákem Janem Vaškem. U zvoničky se nachází turistický rozcestník mezi Měrkovicemi, Mníší a turistickou stezkou do hukvaldské obory. Odtud má pěší turista či cykloturista možnost vydat se po žluté značce na naučnou stezku přes Hukvaldskou oboru až na hrad Hukvaldy vzdálený cca 3 km.
    Zvonička je krásnou ukázkou lidové zručnosti a tradic v podbeskydí. Je funkční avšak zvonit na ni je zakázáno.

Virtuální prohlídka zvoničky - vlastně již opravdu historický pohled. Dnes tu stojí vedle zvonice i kaple, postavená v r. 2014.

Virtuální prohlídka - VRCH STRÁŽNICE (480 m.n.m.)

Z blízkého okolí

Hrad Hukvaldy

    Hrad Hukvaldy byl založen v první polovině 13. století, kdy existenci hradu přepokládají zmínky v listinách, datovaných v letech 1235 – 1236, ve spojení s postavou hraběte Arnolda z Hückeswagenu, člena královského dvora Přemysla Otakara I. Ten získal zdejší území za věrné služby panovníkovi. Nejstarší části objektu vznikly pravděpodobně v letech 1228 – 1235. Arnoldův vnuk Jindřich rozšířil stavbu, zřejmě před rokem 1285, o příčný palác a protáhlé hradní jádro s věží. Na přelomu 13. a 14. století přechází hrad do majetku biskupa, ale již v letech 1311 – 1316 je hukvaldské panství postoupeno jako zástava olomouckým kanovníkům Dětřichovi a Jindřichovi z Fulštejna. Do rukou biskupa se opět zástav vrací roku 1466 a Hukvaldy se stávají hlavním centrem okolních biskupských statků.
    V té době dochází k významným přestavbám hradního sídla a Hukvaldy se mění na mohutnou pevnost. V polovině 16. století bylo také vystavěno kněžské vězení, kterým, se stalo severní spojovací křídlo hradu. Největší stavební úpravy byly prováděny do roku 1580.
    V období třicetileté války se hrad stává cílem útoků švédského vojska. Roku 1643 hradní posádka úspěšně odrazila nepřátelský nápor. Po skončení války proběhla opět rekonstrukce hradu, směřující k ještě většímu zabezpečení pevnosti. Koncem 17. století na hrad bezúspěšně zaútočil vůdce uherských povstalců Thököly.
    Od konce 17. století však Hukvaldy začínají chátrat, k čemuž přispělo nařízení, že na hradě mají být prováděny jen nejnutnější opravy. Centrem vrchnostenské správy přesto hrad zůstává až do roku 1760. O dva roky později završuje zkázu hradu rozsáhlý požár a původně majestátné a nedobytné sídlo se mění ve zříceninu.

Hukvaldy v pověstech

    Podle lidové tradice získal hrad své jméno podle místních víl, kterým se říkalo húkalky. Vypráví se, že žijí na nedaleké Babí hoře v korunách stromů. Lidským očím jsou však za bílého dne neviditelné, jen občas se ve větvích mihne jakýsi bílý mihotavý stín. V noci, zvláště za úplňku, prý chodí na zříceniny hukvaldského hradu, který je jejich oblíbeným místem. Tam je možno spatřit, jak v měsíčním světle se najednou objeví průsvitná éterická bytost, která se roztočí na místě a po chvíli se rozplyne, aby se znovu, na jiném místě, zjevila. Říká se, že kdo vílu spatří, brzy pozná, co je to láska.

    V hradním sklepení prý bloudí přízrak mnicha v dlouhém tmavém plášti s kapucí, který se ohlašuje hlasitým ťukáním na zeď. Je to duch jednoho z řeholníků, kteří byli uvězněni na hradě za své prohřešky. Protože před svou smrtí proklel vše, co bylo svaté, byl odsouzen k věčnému bloudění v podzemních prostorách. Podle pověsti může zachránit jeho duši ten, kdo zapálí ve sklepení svíci a pomodlí se za jeho hříchy.

    V mnoha verzích pověstí, které se vztahují k Hukvaldům, se vypráví o pokladech, ukrytých pod zříceninami. Je známo, že v minulosti se vypravilo na hrad mnoho hledačů pokladů, kteří bouráním a narušováním kameninového zdiva se také částečně zasloužili o jeho zchátrání. Hukvaldské poklady jsou však podle jedné z pověsti pečlivě střeženy´. Dukáty, zlaté šperky a drahokamy hlídá strážný démon v podobě velkého černého ptáka. Ten se prý objeví nad hradem vždy, když přijde na tato místa člověk, který touží po zlatě. Na obloze se nejprve ukáže velký tmavý stín a potom se ozve varovný křik letícího ptáka. Říkalo se, že ti, kteří toto varování uslyšeli a přesto se vydali hledat skryté bohatství, nejenom že nikdy nic nenašli, ale celý jejich zbývající život jakoby zahalil tmavý stín, který přinášel jen bolest a utrpení.